• Přeskočit menu
  • Substantiva
  • Adjektiva
  • Zájmena
  • Číslovky
  • Slovesa
  • Adverbia
  • Věty
  • Procvičování
  • Slovník
  • K oddechu
  • O webu
  • Lingua latina

    Vývoj

    Latina patří do indoevropské jazykové skupiny. Mluvili jí původně Latinové, obyvatelé Latia, krajiny ve středu Apeninského poloostrova při dolním toku Tibery. Jedním z kmenů sídlících v Latiu byli Římané, kteří obývali město Řím a jeho okolí. Výbojní Římané latinu rozšířili po celém svém impériu.

    Latina prostřednictvím antické literatury zprostředkovala evropským národům antickou vzdělanost. Vedle spisovné latiny, normované Caesarem a Ciceronem, se vyvíjela též řeč lidová, která ke konci doby císařské získala převahu nad spisovnou latinou. Tím, že se rozšířila v Itálii a v římských provinciích, stala se latina základem dnešních románských jazyků (francouzštiny, italštiny, španělštiny, portugalštiny, rumunštiny aj.).

    Středověká latina, na kterou se tento web zaměřuje, se stala všeobecným dorozumívacím jazykem vzdělaných vrstev, jazykem mezinárodních diplomatických styků i jazykem umělecké literatury a státní správy. Proto jsou umělecká, teologická i vědecká díla té doby psaná latinsky. Středověká latina má svůj počátek v posledních letech západořímské říše. Tehdy se latina stala lidovým jazkem i v mnoha krajích mimo rodnou Itálii a začala se značně zjednodušovat (omezení konjunktivů, omezení skloňování koncovkami, nahrazování akuzativních vazeb vedlejšími větami apod.). O prosazování nové, vulgární či začínající středověké latiny se v některých svých dílech zmiňuje sv. Augustus, když naráží na „lidový způsob mluvy“. V době Karla Velikého středověká latina doznala tzv. karolinské reformy. Středověká latina byla v mnoha aspektech ovlivněná národními jazyky, a proto se tedy v různých krajích částečně liší, hlavně v lexiku.

    Ve Vatikánu je latina vedle italštiny stále úředním jazykem. V českých zemích převládala latina až do husitského období, v Uhrách se udržela jako jazyk státní správy téměř až do poloviny 19. století. Za tu dobu pronikla do češtiny a dalších evropských jazyků spousta latinských slov. Mnohé výrazy převzaté z latiny jsou dnes součástí mezinárodní odborné terminologie.

    Abeceda

    Latinská abeceda měla 23 písmen. Chyběla v ní písmena ch a také j a u, protože písmena i se používalo pro samohlásku i i souhlásku j a písmena v pro hlásky u a v. Římané ji převzali prostřednictvím Etrusků od Řeků.

    Velká písmena se v latině píší jen na začátku vět, vlastních jmen a jejich odvozenin (Roma, Romanum).

    Fonetika

    Samohlásky

    Vyslovují se stejně jako v češtině, jen písmeno i se čte před samohláskou jako j, např. iudex čteno judex. Písmeno j je původem ze 16. století, dříve v abecedě nebylo.

    Délku označujeme vodorovnou čárou nad samohláskou (ā). Toto označení se ale používá jen pro výukové účely.

    Dvojhlásky

    Ae nebo oe se vyslovují jako é, např. poena čteno péna. Není tomu tak ale v případě, kdy je nad písmenem e čárka nebo dvě tečky (aē, aë, oē, oë). Takto je upozorněno na fakt, že nejde o dvojhlásku, ale dvě samostatné samohlásky, které patří do dvou různých slabik.

    Souhlásky

    Přízvuk

    Dvojslabičná slova mají přízvuk na předposlední slabice. Trojslabičná a víceslabičná slova mají přízvuk na: