Lingua latina

Quidquid latine dictum sit, altum videtur.

Vývoj

Latina patří do indoevropské jazykové skupiny. Mluvili jí původně Latinové, obyvatelé Latia, krajiny ve středu Apeninského poloostrova při dolním toku Tibery. Jedním z kmenů sídlících v Latiu byli Římané, kteří obývali město Řím a jeho okolí. Výbojní Římané latinu rozšířili po celém svém impériu. Tím se latina stala základem dnešních románských jazyků (francouzštiny, italštiny, španělštiny, portugalštiny, rumunštiny aj.).

Latina prostřednictvím antické literatury zprostředkovala evropským národům antickou vzdělanost. Vedle spisovné latiny, normované Caesarem a Ciceronem, se vyvíjela také řeč lidová, která ke konci doby císařské získala převahu nad spisovnou latinou. O prosazování nové, vulgární či začínající středověké latiny se v některých svých dílech zmiňuje sv. Augustus, když naráží na „lidový způsob mluvy“. Středověká latina má svůj počátek v posledních letech západořímské říše. Tehdy se latina stala lidovým jazkem i v mnoha krajích mimo rodnou Itálii a začala se značně zjednodušovat (omezení konjunktivů, omezení skloňování koncovkami, nahrazování akuzativních vazeb vedlejšími větami apod.). V době Karla Velikého latina doznala tzv. karolinské reformy. Středověká latina byla v mnoha aspektech ovlivněná národními jazyky, a proto se tedy v různých krajích částečně liší.

Středověká latina se stala všeobecným dorozumívacím jazykem vzdělaných vrstev, jazykem mezinárodních diplomatických styků i jazykem umělecké literatury a státní správy. Proto jsou umělecká, teologická i vědecká díla té doby psaná latinsky. Ve Vatikánu je latina vedle italštiny stále úředním jazykem. V českých zemích převládala latina až do husitského období, v Uhrách se udržela jako jazyk státní správy téměř až do poloviny 19. století. Za tu dobu pronikla do češtiny a dalších evropských jazyků spousta latinských slov. Mnohé výrazy převzaté z latiny jsou dnes součástí mezinárodní odborné terminologie.

Abeceda

Písmo převzali Římané prostřednictvím Etrusků od Řeků. Klasická latinská abeceda měla jen velká písmena (majuskule), těch bylo původně jen 21 (A, B, C, D, E, F, Z, H, I, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, V, X), přičemž nepoužívané písmeno Z bylo brzy nahrazeno písmenem G, které vzniklo odvozením z písmena C, kterým Římané dříve zapisovali i hlásku g. K této abecedě se ve slovech řeckého původu připojila ještě písmena Y a Z a také spřežky CH a PH (výslovnost řeckého φ a latinského F byla totiž mírně odlišná, φ se vyslovovalo s přídechem).

Písmeno K se používalo zřídka, neboť je zastoupila písmena C a Q. Chyběla písmena J a U, protože písmena I se používalo pro samohlásku i i souhlásku j a písmena V pro hlásky u a v. Písmeno J je původem ze 16. století.

Velká písmena se v latině píší jen na začátku vět, vlastních jmen a jejich odvozenin (Roma, Romanum).

Fonetika

Pravidla pro středoevropskou výslovnost latiny:

Samohlásky

Vyslovují se stejně jako v češtině, jen písmeno i se čte před samohláskou jako j, např. iudex čteno judex.

Dlouhé samohlásky jsou označeny vodorovnou čárkou nad písmenem (ā). Toto označení se ale používá jen pro výukové účely.

Dvojhlásky

Ae nebo oe se vyslovují jako é, např. poena čteno péna. Není tomu tak ale v případě, kdy je nad písmenem e čárka nebo dvě tečky (aē, aë, oē, oë). Takto je upozorněno na fakt, že nejde o dvojhlásku, ale dvě samostatné samohlásky, které patří do dvou různých slabik.

Původně se ovšem ae vyslovovalo jako ai.

Souhlásky

Přízvuk

Dvojslabičná slova mají přízvuk na první slabice. Trojslabičná a víceslabičná slova mají přízvuk na: