Slovesa

Tvary infinitivů

Latina má po dvou infinitivech prézenta, perfekta a futura. Infinitivy perfekta a futura se však používají zpravidla jen v infinitivních vazbách, konkrétně nominativu nebo akuzativu s infinitivem, pro vyjádření současnosti, předčasnosti nebo následnosti vzhledem k ději přísudkového slovesa.

Prostý infinitiv

Infinitiv podmětový

Infinitiv ve funkci podmětu se vyskytuje:

Infinitiv předmětový

Infinitiv ve funkci předmětu lze nejčastěji nalézt po modálních slovesech posse (moci), nōlle (nechtít), velle (chtít), solēre (mít ve zvyku), dēbēre (muset) nebo fázových slovesech incipere (začít), dēsinere (přestat), dēsistere (přestat), ale i dalších jako cupere (toužit), audēre (odvažovat se), scīre (umět), cōnārī (snažit se) …

Příklady:
Mundus vult dēcipī. (Svět chce být klamán.)
Alterī vīvās oportet, sī vīs tibi vīvere. (Musíš žít pro druhé, chceš-li žít pro sebe.)
Quid afferre cōnsiliī potest, quī sēipse eget cōnsiliō? (Jakou radu může dát ten, kdo ji sám potřebuje?)

Polovětné vazby

Akuzativ s infinitivem

Vazba akuzativu s infinitivem je specifickým případem dvojího akuzativu: předmětového a doplňkového v podobě infinitivu.

Příklad v češtině: Slyším dívku zpívat. (v latině: Audiō puellam cantāre.)

Vztah mezi předmětem v akuzativu a infinitivem je prakticky stejný jako vztah mezi podmětem a přísudkem, proto je obvyklé při překladu do češtiny z této vazby udělat vedlejší větu uvozenou spojkou „že“, nebo „aby“. Většinou je to nejschůdnější postup.

Příklad v latině: Audiō puellam cantāre. (Slyším, že dívka zpívá.)

V latině je vazba akuzativu s infinitivem mnohem více rozšířená než v češtině. Vyskytuje se zejména po slovesech smyslového vnímání (videō apod.), myšlení (sciō, spērō, crēdō apod.), mluveného a psaného projevu, projevu vůle (volō, cupiō apod.), vyjadřujících duševní stavy (gaudeō, doleō, mīror apod.) a neosobních slovesech (nōtum est, cōnstat, oportet apod.). Uplatňují se v ní infinitivy všech časů.

Příklady:
Nōlī crēdere amīcōs pecūniā comparātum īrī. (Nevěř, že přátelé budou získáni penězi.)
Cēterum cēnseō Carthāginem esse dēlendam. (Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.)

Akuzativ v infinitivní vazbě je vyjádřen i v případě, že je totožný s podmětem.

Příklad: Sciō mē nihil scīre. (Vím, že nic nevím.)

Vypuštěn bývá jen opravdu vyjímečně, když vyplývá z kontextu, nebo pokud je již obsažen v řídící struktuře. A také jedná-li se o infinitiv neosobního slovesa.

Příklady:
Praestat nōbīs nōs morī. (Je pro nás lepší zemřít.)
Nec mē pudet fatērī nescīre. (A nestydím se přiznat, že nevím.)

Jestliže je ve vazbě akuzativu s infinitivem akuzativ zastoupen zájmenem třetí osoby a zároveň se toto zájmeno vztahuje k podmětu (vrací se k němu), je za těchto okolností použito zájmeno , v opačném případě se pro třetí osobu použije ukazovací zájméno.

K porovnání:
Sōcratēs dīcēbat nihil scīre. (Sokrates říkal, že nic neví.)
Caesar dīxit eum mox victum īrī. (Cézar řekl, že bude brzy poražen.)

Nominativ s infinitivem

Některá slovesa smyslového vnímání (nejčastěji vidēre), slovního projevu (např. dīcere, trādere, ferre, narrāre) či myšlení (např. putāre, cēnsēre, crēdere) jsou v pasivu někdy provázena zvláštní vazbou dvojího nominativu: podmětového a doplňkového v podobě infinitivu. Vzhledem k pasivní povaze věty nemůže nominativ s infinitivem následovat po deponentních slovesech. Nepoužívá se ani po neosobních slovesech a konstrukcích (jako např. appāret, nōtum est apod.), protože je ze své podstaty osobní konstrukcí.

Vazba nominativu s infinitivem značí dojem, nejistotu či určitý odstup mluvčího od informace, kterou zprostředkovává. V češtině taková vazba neexistuje, není ji tedy možné překládat doslovně, lze si však pomoci převodem pasivního přísudku na neosobní konstrukci typu „povídá se“, „zdá se“, „píše se“, „věří se“ v příslušném čase a nominativ s infinitivem přeložit aktivní vedlejší větou.

Příklad: Apollō crēdēbātur morbōs dēpellere. (Věřilo se, že Apollón zahání nemoci.)

U pasivních přísudkových sloves s významem „říkat“ se dá překlad věty v indikativu prézentu jednoduše vyřešit vložením slova „prý“ nebo „údajně“ a neosobní konstrukci „říká se“ vynechat.

Příklady:
Homērus caecus fuisse trāditur. (Homér prý byl slepý. / Vypráví se, že Homér byl slepý.)
Servī tuī bene labōrāre dīcuntur. (Tvoji otroci prý dobře pracují. / Říká se, že tvoji otroci dobře pracují.)

Tvary pasivního slovesa vidērī mají v přísudku velmi často význam „zdát se“, „vypadat“.

Příklady:
Quī tacet, cōnsentīre vidētur. (Kdo mlčí, vypadá, že souhlasí.)
Dīvitēs beātī nōn sunt, tantum beātī esse videntur. (Boháči nejsou blažení, jenom se zdají být blaženými.)

Infinitivní vazby po slovesech iubēre a vetāre

Po slovesech iubēre (poroučet), vetāre (zakazovat) a leckdy i po některých dalších slovesech vyjadřujících vůli (např. prohibēre, cogere, sinere) následují polovětné konstrukce, které jsou v podstatě vazbou akuzativu nebo nominativu s infinitivem, ale vyskytují se v nich pouze infinitivy prézentu. Tyto infinitivní vazby se do češtiny překládají buď pomocí aktivního infinitivu, nebo vedlejší větou důvodovou (se spojkou „aby“).

Na rozdíl od běžné vazby akuzativu nebo nominativu s infinitivem se zde vyskytuje infinitiv prézentu aktiva jenom tehdy, když je vyjádřena osoba, které se něco přikazuje či zakazuje. K této osobě se přistupuje akuzativem, když je přísudkové sloveso v aktivu, nebo nominativem, když je přísudkové sloveso v pasivu.

Příklady:
Caesar mīlitēs castra mūnīre iussit. (Cézar nařídil vojákům, aby opevnili tábor.)
Mīlitēs castra mūnīre ā Caesare iussī sunt. (Vojákům bylo Cézarem nařízeno, aby opevnili tábor.)

Jestliže není vyjádřena osoba, které se příkaz nebo zákaz uděluje, je použit infinitiv prézentu pasiva a vzniká tak stejná konstrukce jako např. po slovese dīcere.

Příklady:
Caesar castra mūnīrī iussit. (Cézar nařídil opevnit tábor.)
Quod nōn vetat lēx, hoc vetat fierī pudor. (Co nezakazuje zákon, zakazuje stud.)
Castra mūnīrī ā Caesare iussus est. (Bylo Cézarem nařízeno opevnit tábor.)

Sloveso imperāre, ačkoliv je synonymem slovesa iubēre, není provázeno infinitivní vazbou, ale následuje po něm vedlejší věta žádací, se spojkami ut nebo . Rozdíl je i v pádové vazbě: iubēre se pojí s akuzativem, kdežto imperāre s dativem.

Porovnání: Iubeō tē abīre. × Imperō (tibi), ut eās. (Poroučím ti odejít.)

Infinitiv historický

Od perfekta se v živém vypravování o minulém ději sklouzává k tzv. historickému prézentu. Takto se pro oživení událostí užívá i infinitivu, a to při líčení několika minulých dějů současných nebo téměř současných. Tento infinitiv se často střídá s imperfektem a je mu blízký významem. Proto se do češtiny překládá minulým časem vidu nedokonavého.

Příklad: Cottīdiē Caesar Haeduōs frūmentum flāgitāre; diem ex diē dūcere Haeduī; cōnferrī, comportārī, adesse dīcere. (Každodenně Cézar žádal na Haeduích obilí; den ze dne Haeduové dělali průtahy; říkali, že se snáší, že se sváží, že už je tu.)