Slovesa

Jmenné slovesné tvary včetně infinitivu v latině pomáhají zkrátit strukturu vět. Díky nim totiž není nutné tvořit souvětí.

Při používání jmenných slovesných tvarů je často nutné rozlišovat mezi slovesy přechodnými a nepřechodnými. Přechodná (transitivní) jsou ta slovesa, která mohou mít vazbu s předmětem v akuzativu. Nepřechodná jsou ta, která ji mít nemohou. Určující je význam slovesa – například sloveso inīre ve významu „vejít“ je nepřechodné, ale totéž sloveso s významem „začít“ je přechodné.

Supinum

Supinum je původně slovesné substantivum, od něhož zůstaly v užívání dva pády – akuzativ, zakončený na -um a ablativ, zakončený na (tzv. supinum II.). Latina používá akuzativu supina místo infinitivu po slovesech znamenajících pohyb (včetně sloves s významem „poslat“) pro vyjádření účelu nebo cíle pohybu. Je nesklonné a jeho tvary jsou uvedeny ve slovníku na posledním (čtvrtém) místě obvyklého slovesného paradigmatu (např. mittō, ere, mīsī, missum). Do češtiny se supinum překládá zpravidla buď prostým infinitivem nebo vedlejší větou účelovou.

Příklad: Cubitum discessimus. (Odešli jsme si lehnout. / Odešli jsme, abychom si lehli.)

Původní ablativ supina, tzv. supinum II., je rovněž nesklonné a tvoří se odtržením koncovky -m od supina několika přechodných sloves (zejm. dictū, vīsū, memorātū, audītū, tāctū, factū, cognitū, inventū, intellectū). Většinou se užívá jen po určitých adjektivech, jejichž platnost omezuje (např. facilis, difficilis, dulcis, grātus, mīrābilis, optimus, …). Do češtiny se překládá buď předložkovou vazbou (např. „k vyřčení“, „na pohled“, „na poslech“, „k vykonání“ apod.), nebo se nepřekládá, viz následující příklady:

Mīrābile vīsū. (Na pohled obdivuhodné).
Hoc facile dictū est, sed difficile factū. (To je snadné říct, ale těžké udělat.)
Cīvitās incrēdibile memorātū est quantum crēverit. (Je k neuvěření, jak se město rozrostlo.)

Participium

Participium (latinské příčestí) je stejně jako gerundivum slovesné adjektivum. Participia mají slovesný rod i čas, a přitom se skloňují jako adjektiva. V latinských větách plní funkci přívlastku nebo doplňku. V češtině mají nejblíže asi k přechodníkům, které jsou ovšem již vnímány jako archaické. Překládat se však dají i adjektivy, vedlejšími větami, příčestími nebo předložkovými výrazy. Mnohá participia se dokonce používají jako normální substantiva nebo adjektiva, a proto jsou tak ve slovníku uvedena samostatně.

Participium prézentu

Participium prézentu vyjadřuje současnost s jakýmkoli časem slovesa v přísudku. Tvoří se přidání přípony -ns k prézentnímu kmeni slovesa, který je u 3. a 4. konjugace ještě rozšířen o -ē- (laudāns, monēns, legēns, capiēns, audiēns), genitiv je zakončen na -entis. Skloňuje se jako jednovýchodná adjektiva 3. deklinace, ale na rozdíl od nich má v ablativu singuláru koncovku -e. Má aktivní význam a v češtině mu odpovídá přechodník přítomný činný nebo přídavné jméno slovesné.

Příklady s různým způsobem překladu:
Saepe tacēns vōcem verbaque vultus habet. (Mlčící tvář mívá hlas i slova.)
Soror veniēns epistulam legēbat. (Sestra přicházejíc četla dopis.)
Pauca petentī dēsunt pauca. (Tomu, kdo žádá málo, málo chybí.)
Sērō venientibus ossa. (Pozdě příchozím už jen kosti.)

Participium perfekta

Participium perfekta vyjadřuje předčasnot vůči ději slovesa v přísudku. Jeho základem je supinový kmen slovesa, který vznikne odtržením koncovky -um od supina. Má tytéž koncovky jako adjektiva 1. a 2. deklinace, tedy -us, -a, -um. Má pasivní význam s výjimkou participií perfekta od deponentních sloves. V češtině mu odpovídá příčestí trpné nebo přechodník minulý trpný.

Příklady:
Vae victīs. (Běda přemoženým.)
Oppidum ā Spartacō dēlētum ārdēbat. (Město, byvši zničeno Spartakem, hořelo.)
Ēgressus ē nāvī accēpī tuās litterās. (Vystoupiv / Po výstupu z lodi dostal jsem tvůj dopis.)

Deponentní slovesa mají i v perfektu aktivní význam. Ovšem ve tvaru participia perfekta mají některá pasivní i aktivní význam, např. adeptus (ten, kdo získal, dosáhl; dosáhnuv, získaný), comitātus (ten, kdo doprovodil; ten, koho doprovodil), cōnfessus (ten, kdo přiznal; přiznav, přiznaný), populātus (ten, kdo zpustošil; zpustošený), pactus (ten, kdo ujednal; domluvený), expertus (ten, kdo zkusil; vyzkoušený), imitātus (ten, který napodoboval; napodobený).

Kromě deponentních sloves mají v participiu perfekta aktivní význam i některá nedeponentní, např. cenātus (ten, kdo poobědval), pransus (ten kdo posnídal), pōtus (ten, kdo se napil), iurātus (přísahavší), adultus (dospělý), concrētus (srostlý), praeteritus (minulý).

Participium futura

Participium futura vyjadřuje zamýšlený děj související s dějem věty řídící. Jeho základem je supinový kmen slovesa, k němuž se připojují koncovky -ūrus, -ūra, -ūrum. Skloňuje se jako adjektiva 1. a 2. deklinace a do češtiny se převádí pomocí slovesného adjektiva „chtějící“, „hodlající“ (např. pugnātūrus,a,um = hodlající bojovat; chtěje, chtějíc bojovat; ten, kdo hodlá bojovat). Totéž platí i pro participia futura tvořená od deponentních sloves (např. hortātūrus,a,um = hodlající povzbudit).

Příklad: Avē, imperātor, moritūrī tē salūtant. (Buď zdráv, císaři, jdoucí na smrt tě zdraví.)

Některá slovesa mají participium futura, přestože u nich není doloženo supinum. Ve slovníku proto u těchto sloves je participium futura dodatečně uvedeno, na konci slovesného paradigmatu. Participium futura bývá ve slovníku uvedeno rovněž v případech, kdy se tvoří nepravidelně.

Ukázky ze slovníku:
„být“: sum, esse, fuī, – , futūrus
„rodit, získat“: pariō, ere, peperī, partum, paritūrus
„zemřít“: morior, morī, mortuus sum, moritūrus

Vazba participia futura a slovesa esse se nazývá opisné časování činné. Má odstín vůle a do češtiny se převádí pomocí sloves „hodlám“, „chci“. Čas je určován daným tvarem slovesa esse. Opisné časování činné se používá také k vyjádření následnosti v indikativní i konjunktivní časové souslednosti, tedy pro děje, které nastanou po ději věty hlavní.

Příklady:
Dīcit, quod lēctūrus est. (Říká, co bude/hodlá číst.)
Dīxit, quod lēctūrus fuit. (Řekl, co bude/hodlá číst.)
Dīcet, quod lēctūrus erit. (Řekne, co bude/hodlá číst.)

Ablativ absolutní

Participium ve větě obvykle tvoří skladební dvojici (dvojice holých větných členů) s podmětem nebo předmětem. Někdy ale společně se substantivem či zájmenem tvoří samostatnou ablativní vazbu (tzv. ablativ absolutní), která nahrazuje různé druhy vedlejších vět příslovečných. Pro ablativ absolutní se využívají pouze participia prézentu a perfekta. Je důležité si připomenout, že participium prézentu má význam aktivní a vyjadřuje děj současný s dějem věty hlavní, kdežto participium perfekta má význam pasivní a vyjadřuje děj předčasný před dějem věty hlavní. Vazby ablativu absolutního se do češtiny překládají zpravidla vedlejšími větami příslovečnými různého druhu s různými spojkami (např. „když“, „protože“, „ačkoli“ apod.), případně předložkovými vazbami s významem příslovečného určení (času, příčiny, přípustky atd.).

Příklady:
Duōbus lītigantibus tertius gaudet. (Když se dva hádají, třetí se raduje.)
Hannibale Saguntum expugnante Rōmānī auxilium nōn mittēbant. (Ačkoliv Hannibal dobýval Saguntum, Římané neposílali pomoc.)
Hannibal Alpibus superātīs Italiam aggressus est. (Hannibal, jakmile zdolal Alpy, napadl Itálii.)
Haec Romulō rēgnante domī mīlitiaeque gestā sunt. (Toto se stalo v dobách míru i války za vlády Romulovy.)

V některých případech se ve vazbě ablativu absolutního objevuje místo participia prézentu substantivum nebo adjektivum ve funkci jmenného přísudku se sponou vedlejší věty; je-li to tedy přeloženo pomocí vedlejší věty, lze to totiž přeložit i předložkovou vazbou, např. dīs invītīs (proti vůli bohů), salvīs lēgibus (při zachování zákonů), tē auctōre (na tvou radu), mē duce (pod mým velením).

Příklady:
Cicerōne cōnsule coniūrātiō Catilīnae patefacta est. (Když byl Cicero konzulem, bylo odhaleno Catilinovo spiknutí.)
Caesar senātū invītō exercitum trāns Rubicōnem dūcī iussit. (Cézar proti vůli senátu nařídil vést vojsko přes Rubikon.)
Mē vīvō id dīcere audēs? (To se odvažuješ říkat za mého života?)

Gerundivum

Gerundivum je zvláštní slovesné adjektivum, které vyjadřuje následný děj daný neodvratností, nutností, potřebou nebo patřičností. Tvoří se stejně jako participium prézentu aktiva z prézentního kmene slovesa. Ten má u 1. a 2. konjugace zkrácen koncový vokál a u 3. a 4. konjugace je doplněn o -e-. K němu se přidávají koncovky -ndus, -nda, -ndum. Gerundivum má pasivní význam, a to včetně gerundiva deponentních sloves.

Vzory pro tvoření gerundiva
KonjugacePrézentní kmenGerundivumPřeklad
1. konjugacelaudā-lauda-ndus, a, umkterý má být chválen
2. konjugacemonē-mone-ndus, a, umkterý má být napomínán
3. konjugaceleg-leg-e-ndus, a, umkterý má být čten
capi-capi-e-ndus, a, umkterý má být chytán
4. konjugaceaudi-audi-e-ndus, a, umkterý má být slyšen
1. konj. dep. s.hortā-horta-ndus, a, umkterý má být povzbuzován
2. konj. dep. s.verē-vere-ndus, a, umkterého je třeba se bát
3. konj. dep. s.sequ-sequ-e-ndus, a, umkterý má být následován
pati-pati-e-ndus, a, umkterý má být trpěn
4. konj. dep. s.blandi-blandi-e-ndus, a, umkterému se má lichotit

Gerundivum se skloňuje jako adjektiva 1. a 2. deklinace. Gerundiva přechodných sloves mají všechny tvary a shodují se v rodě, čísle a pádě se jménem, k němuž náleží. Gerundiva nepřechodných sloves mají pouze tvar neutra zakončený na -ndum a používají se pouze v neosobních konstrukcích opisného časování trpného.

Gerundivum často doplňuje slovesa jako dare (dát), trādere (odevzdat), cūrāre (postarat se) apod. V těchto případech se překládá pomocí předložkové vazby, infinitivu nebo vedlejší věty.

Příklady:
Dux mīlitibus urbem dīripiendam dedit. (Vojevůdce dal vojákům město v plen / vyplenit.)
Caesar pontem faciendum cūrāvit. (Cézar se postaral o postavení mostu / Cézar se postaral, aby byl most postaven.)

Opisné časování trpné se skládá z gerundiva a slovesa esse. Je-li uveden původce děje, tedy osoba povinná něco udělat či neudělat, tak není zmíněn nominativem nýbrž dativem. Čas a způsob (jen ind. nebo konj.) je určován tvarem slovesa esse. Při překladu do češtiny se obvykle celá věta převede do aktiva s použitím výrazů „musí“, „nesmí“, „měl by“. Tato slova latina nemá a díky gerundivu je ani nepotřebuje.

Příklady:
Omnibus est moriendum. (Všichni musí zemřít.)
Tibi labōrandum est. (Měl bys pracovat. / Je třeba, abys pracoval.)
Scelere vēlandum est scelus. (Zločin se musí zakrýt zločinem.)
Carthāgō dēlenda est. (Karthágo musí být zničeno.)

Dativ původce bohužel způsobuje dvojznačnost větného schématu „někdo musí někomu něco“. Není zřejmé kdo komu, neboť každá z osob je v dativu, a nelze to rozeznat ani ze slovosledu, protože ten je v latině velmi volný.

Příklady:
Epistula eī scrībenda est. (Musí napsat dopis. / Musí se jí napsat dopis.)
Amīcae mihi epistula scrībenda est. (Přítelkyně mi musí napsat dopis. / Musím přítelkyni napsat dopis.)

Zabránit tomuto dvojímu výkladu se dá použitím předložkového ablativu (ā nebo ab).

Příklad: Ā mē amīcae epistula scrībenda est. (Musím přítelkyni napsat dopis.)

Gerundium

Gerundium je slovesné substantivum odvozené z gerundiva. Nepoužívá se ale v nominativu ani v bezpředložkovém akuzativu, protože v latině se v těchto případech na jeho místo dává infinitiv, který pak slouží jako podmět nebo předmět. Jakožto sloveso může být gerundium stejně jako ten infinitiv rozvito jiným větným členem. V podstatě se dá na gerundium nahlížet jako na skloňovaný infinitiv, nerozlišuje časy a má pouze aktivní tvary. Do češtiny se překládá infinitivem nebo podstatným jménem slovesným.

Gerundium se tvoří z prézentního kmene sloves aktivních i deponentních přidáním přípony -ndum, u sloves třetí a čtvrté konjugace -endum. Rodem je tedy neutrum 2. deklinace a stejně je brán i infinitiv.

Příklad: Virtūs cernitur in spernendō voluptātem. (Ctnost se pozná podle pohrdání rozkoší.)

Předmět rozvíjející gerundium musí být v pádě, s jakým se pojí sloveso, od něhož je gerundium odvozeno. Např. sloveso pārēre je spjato s dativem:

Manet studium lēgibus pārendī. (Zůstává snaha dodržovat zákony.)

Navzdory svému jmennému tvaru se gerundium ve větě upřesňuje tak jako slovesa – adverbiem (příslovcem).

Příklady:
Bene morī est effugere male vīvendī perīculum. (Dobře zemřít je uniknout nebezpečí špatně žít.)
Breve tempus vītae satis longum est ad bene beātēque vīvendum. (Krátký čas života je dost dlouhý k dobrému a blaženému žití.)

Ve středověké latině je hodně rozšířen ablativ gerundia ve funkci příslovečného určení způsobu. Významem se velmi blíží přechodníku přítomnému.

Trānsībant terram populandō. (Procházeli zemí pleněním / pleníce ji.)