Čísla a číslovky

Věk

Doba trvání nebo věk se uvádí základní číslovkou v akuzativu (tzv. akuzativ časový):

Quot annōs nātus es? — Vīgintī duōs. (Kolik je ti let? — Dvacetdva.)
puerī maiōrēs/minōrēs decem annōs nātī (hoši starší/mladší deseti let)

V souvislosti s nějakou událostí bývá věk také zmíněn řadovou číslovkou, a to buď v akuzativu s využitím slovesa agere, nebo v ablativu časovém. V obou případech se řadová číslovka vztahuje k teprve probíhajícímu roku věku.

Příklady:
Puer, sī septimum annum agit, iam legere et scrībere discit. (Dítě, když má 6 let, se už učí číst a psát.)
Septuāgēsimum annum agēns mortua est. (Zemřela v nedožitých sedmdesáti letech.)
Ūndēvīcēsimō annō aetātis fīlium prīmum peperit. (V 18 letech porodila prvního syna.)

Latina nemá adjektiva pro slova „tříletý, dvacetiletý, stoletý, …“. Nahrazuje je genitivem plurálu základní číslovky a substantiva annus.

Příklad: fēmina quīnquāgintā ūnīus annōrum (jednapadesátiletá žena)

Čas

Členění

Občanský den (diēs cīvīlis) se počítal od půlnoci do půlnoci, ale dělil se na skutečný den, od východu do západu slunce, a na noc, od západu do východu slunce. Den i noc měly po 12 hodinách (hōra, ae, f.), jejichž délka byla závislá na ročním období. V zimě byly tedy hodiny ve dne kratší a v noci delší, v létě zase naopak. Jedině sedmá hodina začínala vždy v poledne (merīdiēs, ēī, m.) nebo o půlnoci. Noc byla rozdělena na čtyři „hlídky“ (vigilia, ae, f.), třetí hlídka začínala vždy o půlnoci.

Údaje o čase

Pro oznámení aktuálního času se v latině používají řadové číslovky:

Quota hōra est?
Hōra diēī prīma. (První hodina od východu slunce.)
Hōra prīma est et dimidia. (Je půl druhé hodiny.)
Hōra tertia et quadrans / cum quadrante. (Čtvrt hodiny po třetí.)
Hōra tertia et dodrans / cum dodrante. (Čtvrt hodiny před čtvrtou.)
Hōra quārta minūta vīcēsima punctum. (Přesně čtvrtá hodina, dvacátá minuta.)

Slova „minuta“ a „sekunda“ jsou odvozeny z latinských výrazů pars minūta prīma (první zmenšená část) a pars minūta secunda (druhá zmenšená část).

Pro informaci o čase událostí včetně dnů, měsíců i letopočtů se také používají řadové číslovky, ale v ablativu (tzv. ablativ časový):

nōnā hōrā (v devět hodin)
prīmā lūce (za svítání)
tertiō diē post (o tři dny později)
secundō bellō Pūnicō (za druhé punské války)

Kalendář

Rok, jak byl stanoven roku 46 př. n. l. reformou Julia Caesara (odtud název juliánský kalendář), obsahoval stejně jako dnes 365 a čtvrt dne. Každého čtvrtého roku se čtvrtiny dne sečetly do přestupného dne (diēs bisextus), který se vkládal ke 24. únoru jako bis sextus diēs ante Kalendās Mārtiās. 24. únor byl tedy v přestupném roce (annus intercalāris nebo bisextus) započítáván dvakrát. Roky byly označovány buď jmény úřadujících konzulů, nebo letopočtem vztahujícím se k legendárnímu založení Říma, jež se stalo podle Varrona v dubnu třetího roku VI. olympiády (753 př. n. l.). V pozdní době císařské se ujalo počítání roků od počátku vlády císaře Diokleciána (annō Diocletiānī). Ve středověku křesťanští učenci zavedli současný letopočet, odkazující k narození Ježíše Krista.

Příklady:
M. Tulliō et C. Antōniō cōnsulibus (za konzulů M. Tullia a C. Antonia)
annō sescentēsimō nōnāgēsimō prīmō ab Urbe conditā (roku 691. od založení Říma)
annō Dominī mīllēsimō ducentēsimō nōnāgēsimō secundō (léta Páně 1292)

Měsíců bylo jako dnes dvanáct. Jmenovitě: Iānuārius (leden), Februārius (únor), Mārtius (březen), Aprīlis (duben), Maius (květen), Iūnius (červen), Quintīlis (červenec), Sextilīs (srpen), September (září), Octōber (říjen), November (listopad), December (prosinec). Původně to byla adjektiva, ale vynecháváním substantiva mēnsis (např. Mārtius mēnsis) sama nabyla substantivní podobu. Do roku 153 př. n. l. začínal římský rok březnem. Quintīlis byl pak roku 44 př. n. l. na počest Julia Caesara pojmenován Iūlius a Sextīlis roku 8 př. n. l. na počest císaře Augusta Augustus.

V každém měsíci byly tři pevně stanovené dny, které se původně vztahovaly k fázím měsíce na obloze, a přetrvaly i po přechodu z měsíčního (doba 12 oběhů Měsíce) na sluneční rok: Kalendy (Kalendae, ārum, f.), Nony (Nōnae, ārum, f.) a Idy (Īdūs, uum, f.). Kalendy připadaly na první den měsíce. Nony byly 7. a Idy 15. dne v měsících Mārtius, Maius, Iūlius a Octōber, v ostatních měsících připadaly na 5. a 13. den. Kalendy, Nony i Idy byly spojovány s adjektivy jmen měsíců, např. septimō diē ante Kalendās Novembrēs (sedmého dne před listopadovými Kalendami), Nōnīs Mārtiīs (o březnových Nonách), postrīdiē Īdūs Aprīlēs (dne po dubnových Idách).

Dny v měsíci určovali Římané tak, že je odečítali od nejbližšího z těchto stanovených dnů. První den před nimi byl označován slovem prīdiē, ostatní řadovou číslovkou v akuzativu, kterou ještě předcházel výraz ante diem (a. d.). Počet zahrnoval nejen všechny zbývající dny, ale i ten, který na nadcházející Kalendy, Nony nebo Idy připadal, proto se při převodu římského data na naše připočítává k Nonám a Idám jeden den a v případě Kalend dva k počtu dní předcházejícího měsíce.

Příklady:
prīdiē Kalendās Februāriās (31. ledna)
prīdiē Nōnās Mārtiās (6. března)
a. d. IV. Nōnās Septembrēs (2. září, protože 5 + 1 − 4 = 2)
a. d. III. Īdūs Decembrēs (11. prosince, protože 13 + 1 − 3 = 11)
a. d. XI. Kalendās Iānuāriās (22. prosince, protože 31 + 2 − 11 = 22)

Ve středověku se ale prosadila pozměněná forma datace: slova „ante diem“ byla vypuštěna, číslovka s Kalendami, Idami a Nonami přešla do ablativu a jméno měsíce do genitivu – např. quīntō Nōnīs Iūliī.

Až v době císařské přejali z Orientu Římané týden (hebdomas, septimāna). Jednotilivé dny buď číslovali nebo je podle egyptského vzoru nazývaly jmény tehdy známých oběžnic: diēs Lūnae (pondělí), diēs Mārtis (úterý), diēs Mercuriī (středa), diēs Iovis (čtvrtek), diēs Veneris (pátek), diēs Sāturnī nebo sabbata (sobota), diēs Sōlis neděle.