Věty

Konjunktiv v hlavních větách

Konjunktiv ve větě hlavní lze rozdělit na dva typy: volitivní a potenciální.

Volitivní typ

Konjunktivy volitivního typu jsou výrazem vůle. Pro negaci věty mají záporku (pro negaci pouze větného členu existují jiné záporky), která se obvykle klade na začátek věty. Pro koordinaci záporů v souvětí hlavních vět s konjunktivem se používá dvojice záporek nē (…) nēve. Pro koordinaci kladu a záporu v takovém souvětí se používá záporka neque nebo nec.

Příklady souvětí se záporem:
Nē nōs videat, nēve audiat. (Ať nás nevidí ani neslyší.)
Id dicāmus, neque faciāmus. (Říkejme to, ale nedělejme.)

Konjunktiv vybízecí a zabraňovací

Příklady:
Pereat, quis nescit amāre. (Ať zhyne, kdo není schopen lásky.)
Prōmoveātur, ut āmoveātur. (Nechť je povýšen, aby byl odstraněn.)
Nē vōs quidem mortem timueritis. (Ani vy se nebojte smrti.)

Konjunktiv přací

Hlavním kritériem, podle kterého se rozhoduje, jaký čas přacího konjunktivu použít, je splnitelnost či nesplnitelnost přání v minulosti nebo v přítomnosti. Přací věty bývají často uvozeny částicí utinam (kéž).

Pro přání splnitelná v přítomnosti se používá konjunktiv prézentu.
Příklad: Utinam hodiē bene dormiam. (Kéž bych dnes dobře spal.)

Pro přání splnitelná v minulosti se používá konjunktiv perfekta.
Příklad: Falsus utinam vātēs fuerim. (Kéž jsem byl špatným prorokem.)

Pro přání nesplnitelná v přítomnosti se používá konjunktiv imperfekta.
Příklad: Utinam nē dolōrēs magnōs habēret! (Kéž by neměl velké bolesti.)

Pro přání nesplněná v minulosti se používá konjunktiv plusquamperfekta.
Příklad: Utinam minus vītae cupidī fuissēmus. (Kéž bychom byli bývali méně chtiví života.)

Konjunktiv přípustkový

Příklad: Nē sit summum malum dolor, malum certē est. (Ačkoliv bolest není zlo největší, zlem jistě je.)

Potenciální typ

Konjunktivy potenciálního typu slouží k uvážení možností. Pro negaci věty mají záporku nōn. Pro koordinaci záporů v souvětí hlavních vět s konjunktivem se používá dvojice záporek nōn (…) neque (nec). Pro koordinaci kladu a záporu v takovém souvětí se používá záporka neque nebo nec.

Konjunktiv deliberativní, dubitativní

Příklady:
Rōmam proficīscar, an hīc maneam? (Mám se vydat do Říma, či mám zde zůstat?)
Quid facerent miserī aut quid recūsārent? (Co měli ti chudáci dělat, čemu se měli vzepřít?)
Haec cum vidērem, quid agerem, iūdicēs? (Když jsem to viděl, co jsem měl dělat, soudcové?)

Konjunktiv potenciální

Konjunktiv potenciální vyjadřuje děj, který se může uskutečnit. Zejména se tedy vztahuje k časové rovině přítomnost-budoucnost, protože minulost a právě probíhající přítomnost jsou již skutečností.

Pro možný nedokonavý děj se používá konjunktiv prézentu, pro možný dokonavý děj konjunktiv perfekta. Konjunktiv potenciální však může někdy také posloužit k sugesci určité představy – v takovém případě může být uplatněn i pro minulost s konjunktivem imperfekta, zvláště ve 2. osobě sg., např.: crēderēs (byl bys věřil), putārēs (byl bys myslel), dīcerēs (byl bys řekl), vidērēs (byl bys viděl).

Čeština nemá specifický prostředek pro vyjádření potenciality, proto se konjunktiv potenciální překládá různě: podmiňovacím způsobem, pomocí modálního slovesa „moci“ nebo částic „možná“, „asi“, „snad“.

Příklady:
Crās pluat. (Zítra může pršet. / Zítra možná bude pršet.)
Quis hoc in dubium vocāverit? (Kdo by o tom pochyboval?)
Nēminem totīs castrīs quiētum vidērēs. (V celém táboře bys nebyl viděl nikoho v klidu.)

Pochybnost se dá rovněž vyjádřit konstrukcemi fortasse + ind. nebo forsitan + konj.:
Forsitan temerē fēcerim. (Asi jsem konal nerozvážně.)

Potenciální konjunktiv lze také použít k formulaci určité představy, hypotézy, předpokladu – příklady:
Assem habeās, assem valeās. (Dejme tomu, že bys měl as, měl bys cenu asu.)
Imputet ipse deus nectar mihi, fiat acētum. (Sám bůh by mi mohl podat nektar, změnil by se v ocet.)

Konjunktiv nereálný

Konjunktiv nereálný představuje děj, který by se stal v přítomnosti nebo minulosti jenom při splnění dané podmínky.

Pro nerealitu v přítomnosti se používá konjunktiv imperfekta. Ten se pak do češtiny překládá podmiňovacím způsobem v přítomném čase („dělal by“).
Příklad: Sī mihi pārērēs, nōn errārēs. (Kdybys mě poslouchal, nechyboval bys.)

Pro nerealitu v minulosti se používá konjunktiv plusquamperfekta, který se pak překládá podmiňovacím způsobem v minulém čase („byl by dělal“).
Příklad: Hominēs iniūstōs nōn dēfendissem. (Nebyl bych hájil nespravedlivé lidi.)

U modálních sloves velle, nōlle, mālle může nereálný konjunktiv vyjadřovat lítost nebo zklamání – např.:
Vellem adesset vātēs. (Kdyby tu tak byl věštec. / Škoda, že tu není věštec.)