Skladba: spojka sī nebo nisi + podmínka + podmiňované sdělení
Příklad s použitím konjunktivu imperfekta:
Sī mea verba bene audīrēs, nōn errārēs. (Kdybys dobře poslouchal má slova, nechyboval bys.)
Příklad s použitím indikativu prézenta:
Sī mea verba bene audīs, nōn errās. (Když dobře posloucháš má slova, nechybuješ.)
Konjunktiv samostatných a hlavních přacích vět se nazývá konjunktiv přací. Tyto věty často uvozuje částice utinam, po níž následuje konjunktiv imperfekta.
Příklady:
Utinam hodiē bene dormīrem. (Kéž bych dnes dobře spal.)
Utinam nē in schōlā errārēs. (Kéž bys ve škole nechyboval.)
Ptáme se na ně: Proč? Za jakým účelem? Začínají spojkami ut, nē, které se překládají jako aby, aby ne-. V účelových větách se užívá konjunktiv prézenta nebo konjunktiv imperfekta v závislosti na čase hlavní věty. Pokud je v hlavní větě použit některý z minulých časů, stojí ve vedlejší větě konjunktiv imperfekta, jinak se v ní vyskytuje konjunktiv prézenta.
Příklad: Venit, ut tē videat. (Přichází, aby tě viděl.)
Spojka ut bývá často nahrazena vztažným zájménem. Na použití konjunktivu to ale nic nemění.
Příklad: Caesar mittit legātōs, qui pācem petant. (Caesar posílá posly, aby (kteří by) žádali o mír.)
Vyjadřují vlastní obsah věty hlavní. Ve větě hlavní je tento obsah pouze předestřen. Začínají většinou spojkou ut, která se obvykle překládá jako aby, nebo že. Spojka nē se překládá jako aby ne-. V tomto typu vedlejších vět se užívá konjunktivu prézenta nebo konjunktivu imperfekta v závislosti na čase hlavní věty. Pokud je v hlavní větě použit některý z minulých časů, stojí ve vedlejší větě konjunktiv imperfekta, jinak se v ní vyskytuje konjuktiv prézenta.
Příklady:
Cūrābat, ut discerēs. (Staral se, aby ses učil.)
Prohibeō tē, nē mihi noceās. (Zabraňuji ti škodit mi.)
Timeō, nē sērō veniam. (Bojím se, abych nepřišel pozdě.)
Accidit, ut aegrōtī sīmus. (Stává se, že jsme nemocní.)
Vyjadřují účinek hlavní věty. Jsou uvozeny spojkou ut, která se v těchto případech překládá jako že. Kromě toho existuje i vztažná forma účinkových vět. Hlavní věta, která účinkovou větu uvozuje, často obsahuje příslovce nebo přídavné jméno vyjadřující zvýšenou míru vlastnosti: ita, sīc, adeō (tak); tantō (natolik); tam (tak, natolik); tālis (takový); tantus (tak velký). Konjunktivy se ve vedlejších větách účinkových kladou nezávisle na čase hlavní věty.
Konjunktiv prézenta vyjadřuje v účinkové větě přítomný děj, a překládá se proto do češtiny indikativem přítomného času.
Příklad: Sīc morior, ut nōn erubēscer dēbeam. (Umírám tak, že se nemusím stydět.)
Konjunktiv imperfekta vyjadřuje minulý neukončený děj, a překládá se proto do češtiny indikativem minulého času slovesa v nedokonavém vidu.
Příklad: Tālī largītiōne excellēbat, ut ab omnibus amārētur. (Vynikal takovou štědrostí, že byl všemi milován.)
Konjunktiv perfekta vyjadřuje minulý ukončený děj, a překládá se proto do češtiny indikativem minulého času slovesa v dokonavém vidu.
Místo spojky ut se někdy používá vztažného zájmena, které se pak v takovém případě překládá jako že.
Příklad: Hominēs sunt tālēs, quī (nōn) mentiantur. (Lidé jsou takoví, že (ne)lžou.)
Účelem doplňovacích otázek je doplnění neúplné znalosti věci. Slovosled mívají stejný jako v češtině, začínají tázacími zájmeny nebo příslovci: quis?, quid?, ubi?, quandō?, quō?, quōmodo?, cur?, … Například:
Quandō id faciēs? (Kdy to uděláš?)
Quot hominēs aderant? (Kolik lidí bylo přítomno?)
Zjišťovací otázkou žádáme potvrzení nebo popření určité věci. Tyto otázky jsou v latině uvozovány těmito tázacími částicemi:
Na tyto otázky se odpovídá buďto zopakováním slov z otázky, anebo příslovci – např. kladně odpovídáme: etiam, sīc est, ita, ita vērō, vērō, sānē atd.; záporně pak: nōn, nōn ita, minimē, minimē vērō, …
Těmito otázkami zjišťujeme, která z přinejmenším dvou možností je správná. V latině bývá první člen nepovinně (sic!) uvozován částicí utrum, či -ne, druhý a další členy částicí an. České „či ne“ se překládá latinským an nōn. Několik příkladů:
Utrum vestra an nostra culpa est? (Je to vaše, nebo naše chyba?)
Tibi ego an tū mihi servus est? (Jsem tvůj, nebo ty můj otrok?)
Pater veniet an nōn? (Přijde otec, či ne?)