Věty a souvětí

Vedlejší věty příslovečné

Věty účelové

Ptáme se na ně: Proč? Za jakým účelem? Začínají spojkami ut, nē, které se překládají jako aby, aby ne-. V účelových větách se užívá konjunktiv prézentu nebo konjunktiv imperfekta v závislosti na čase hlavní věty. Pokud je v hlavní větě použit některý z minulých časů, stojí ve vedlejší větě konjunktiv imperfekta, jinak se v ní vyskytuje konjunktiv prézentu.

Příklad: Venit, ut tē videat. (Přichází, aby tě viděl.)

Spojka ut bývá často nahrazena vztažným zájménem. Na použití konjunktivu to ale nic nemění.

Příklad: Caesar mittit legātōs, qui pācem petant. (Caesar posílá posly, aby/kteří by žádali o mír.)

Věty obsahové

Vyjadřují vlastní obsah věty hlavní. Ve větě hlavní je tento obsah pouze předestřen. Začínají většinou spojkou ut, která se obvykle překládá jako aby, nebo že. Spojka se překládá jako aby ne-. V tomto typu vedlejších vět se užívá konjunktivu prézentu nebo konjunktivu imperfekta v závislosti na čase hlavní věty. Pokud je v hlavní větě použit některý z minulých časů, stojí ve vedlejší větě konjunktiv imperfekta, jinak se v ní vyskytuje konjuktiv prézentu.

Příklady:
Cūrābat, ut discerēs. (Staral se, aby ses učil.)
Prohibeō tē, nē mihi noceās. (Zabraňuji ti škodit mi.)
Timeō, nē sērō veniam. (Bojím se, abych nepřišel pozdě.)
Accidit, ut aegrōtī sīmus. (Stává se, že jsme nemocní.)

Věty účinkové

Vyjadřují účinek hlavní věty. Jsou uvozeny spojkou ut, která se v těchto případech překládá jako že. Kromě toho existuje i vztažná forma účinkových vět. Hlavní věta, která účinkovou větu uvozuje, často obsahuje příslovce nebo přídavné jméno vyjadřující zvýšenou míru vlastnosti: ita, sīc, adeō (tak); tantō (natolik); tam (tak, natolik); tālis (takový); tantus (tak velký). Konjunktivy se ve vedlejších větách účinkových kladou nezávisle na čase hlavní věty.

Konjunktiv prézentu vyjadřuje v účinkové větě přítomný děj, a překládá se proto do češtiny indikativem přítomného času.

Příklad: Sīc morior, ut nōn erubēscer dēbeam. (Umírám tak, že se nemusím stydět.)

Konjunktiv imperfekta vyjadřuje minulý neukončený děj, a překládá se proto do češtiny indikativem minulého času slovesa v nedokonavém vidu.

Příklad: Tālī largītiōne excellēbat, ut ab omnibus amārētur. (Vynikal takovou štědrostí, že byl všemi milován.)

Konjunktiv perfekta vyjadřuje minulý ukončený děj, a překládá se proto do češtiny indikativem minulého času slovesa v dokonavém vidu. Místo spojky ut se někdy používá vztažného zájmena, které se pak v takovém případě překládá jako že.

Příklad: Hominēs sunt tālēs, quī mentiantur. (Lidé jsou takoví, že lžou.)

Otázky

Doplňovací otázky

Účelem doplňovacích otázek je doplnění neúplné znalosti věci. Slovosled mívají stejný jako v češtině, začínají tázacími zájmeny nebo příslovci: quis?, quid?, ubi?, quandō?, quō?, quōmodo?, cur?, … Například:

Quandō id faciēs? (Kdy to uděláš?)
Quot hominēs aderant? (Kolik lidí bylo přítomno?)

Zjišťovací otázky

Zjišťovací otázkou žádáme potvrzení nebo popření určité věci. Tyto otázky jsou v latině uvozovány těmito tázacími částicemi:

nōnne
překládá se jako: což ne-, ne snad, zda ne-
Použitím této částice naznačuje tazatel, že očekává kladnou odpověď.
Příklad: Nōnne canis similis est lupō? (Což není pes podobný vlku?)
num
překládá se jako: což, zda, copak
Použitím této částice naznačuje tazatel, že očekává zápornou odpověď.
Příklad: Num īrātum timēmus Iovem? (Bojíme se snad Jupiterova hněvu?)
-ne
Tato částice se připojuje ke slovu, na které je kladen důraz (tj. na které se ptáme). Do češtiny se překládá prostou otázkou.
Příklad: Rēctēne interpretor sententiam tuam? (Vykládám tvůj výrok správně?)

Na tyto otázky se odpovídá buďto zopakováním slov z otázky, anebo příslovci – např. kladně odpovídáme: etiam, sīc est, ita, ita vērō, vērō, sānē atd.; záporně pak: nōn, nōn ita, minimē, minimē vērō, …

Rozlučovací otázky

Těmito otázkami zjišťujeme, která z přinejmenším dvou možností je správná. V latině bývá první člen nepovinně uvozován částicí utrum, či -ne, druhý a další členy částicí an. České „nebo ne“ se překládá latinským an nōn. Několik příkladů:

Utrum vestra an nostra culpa est? (Je to vaše, nebo naše chyba?)
Tibi ego an tū mihi servus est? (Jsem tvůj, nebo ty můj otrok?)
Pater veniet an nōn? (Přijde otec, či ne?)

Záporné věty

Zápor je v latinských větách vyjádřen buď pomocí některé ze záporek (nōn, nec, neque, nē, haud, …), nebo slovem, jehož samotný význam je záporný – obvykle nějakým záporným zájménem, příslovcem nebo adjektivem. Ovšem věty, ve kterých se vyskytuje zápor, nemusí být vždy záporné. Je potřeba rozlišovat, zda negace platí pro celou větu, nebo celé souvětí, nebo jen pro větný člen. To se poměrně snadno pozná z kontextu dané věty. U záporky si stačí všimnout, před kterým slovem je použita (neboť právě to zpravidla popírá) a jakou úlohu má toto slovo ve větě. Nōn scholae sed vītae discimus. (Ne škole, ale životu se učíme.) Tato věta obsahuje zápor, přesto je její vyznění kladné (přece jenom se něčemu učíme). Napovědět může v podobných případech i použitá záporka; např. záporka haud většinou popírá jen jednotlivá slova, naopak souřadící spojka neque, někdy zkráceně psaná jako nec, dává tušit zápornost celé věty, jako v následujícím příkladě:

In scholam discipulus neque magister fēstīnat. (Do školy nepospíchá žák ani učitel.)

Všiměme si, že v uvedeném příkladu není oproti češtině použit dvojitý zápor. Dvojitý zápor známý z češtiny totiž v latině neplatí. Zdvojení záporu by latinské větě paradoxně dodalo silně kladný smysl. Výraz nihil nescit by tedy neznamenal, že dotyčný nic nezná, ale právě naopak, že ví skoro všechno. Opět je ale potřeba všímat si kontextu – v dalším příkladu se obě záporná slova už nepopírají navzájem, a věta zůstává proto záporná.

Nescit sē nihil scīre. (Neví, že nic neví.)
Nec possum tēcum vīvere nec sine tē. To je další příklad záporné věty se dvěma zápory; záporky nec jsou použity ve významu ani … ani – nemůžu žít s tebou ani bez tebe.

Podmínková souvětí

Podmínkové věty lze poznat podle spojek (pro negaci nisi), které se překládají podle typu věty.

Podmínkové věty reálné

Podmínkové věty s indikativem mají povahu konstatování. V těchto větách se nepřekládá jako „kdyby“, protože splnění podmínky se předpokládá, ale spojkou „jestli“ nebo částicí „-li“.

Příklady:
Sī discipulī bene discent, laudābuntur. (Jestli se budou žáci dobře učit, budou chváleni.)
Sī vīs pācem, para bellum. (Chceš-li mír, připravuj válku.)

Podmínkové věty nereálné

Podmínkové věty s nereálným konjunktivem popisují neuskutečněný nebo neuskutečnitelný děj.

Příklady:
Sī discipulī bene discerent, laudārentur. (Kdyby se žáci dobře učili, byli by chváleni.)
Sī tacuissēs, philosophus mānsissēs. (Kdybys byl mlčel, byl bys zůstal filosofem.)

Podmínkové věty potenciální

Jelikož podmínkové věty s potenciálním konjunktivem jsou jakýmsi přechodem mezi reálnými a nereálnými podmínkovými větami, jejich významová odlišnost, pokud nevyplývá přímo z kontextu, se snadno ztratí v překladu. Čeština totiž nemá specifický prostředek pro vyjádření potenciality, tu lze jen naznačit doplněním výrazů se zpochybňujícím významem – např. kdyby snad, kdyby náhodou, kdyby případně apod.

Příklad: Sī discipulī bene discant, laudentur. (Kdyby se žáci dobře učili, budou chváleni.)