Zájmena

Osobní zájmena

Osobní zájmena se skloňují nepravidelně. Nemají 3. osobu, resp. používají se na jejím místě ukazovací zájmena is, ea, id, nebo osobní zájmeno zvratné.

Osobní zájmena
Pády ty my vy sebe
nominativ ego nōs vōs -
genitiv meī tuī nostrī
nostrum
vestrī
vestrum
suī
dativ mihi tibi nōbīs vōbīs sibi
akuzativ nōs vōs
ablativ nōbīs vōbīs

Zvratné osobní zájmeno

Zvratné osobní zájmeno se používá výlučně pro 3. osobu! Jak tedy latinsky říct třeba „léčím se“? Použil by se příslušný pád dané osoby, v tomto případě akuzativ 1. osoby – sānō mē.

Genitiv osobních zájmen

Zájmena nōs, vōs mají v genitivu dva tvary; genitiv objektivní – nostrī, vestrī – se používá ve významu předmětném; genitiv partitivní – nostrum, vestrum – se užívá při vyjímání části z celku (v češtině je uvozen předložkou „z“) a ve spojení s omnium. Zde je několik příkladů:

Multī vestrum venient. (Mnozí z vás přijdou.)
Memor nostrī es! (Pamětliv nás buď! Pamatuj na nás!)
Memorēs omnium nostrum erant. (Pamatovali na nás všechny.)

Jedním z důvodů, proč se genitiv osobních zájmen v latinských textech příliš nevyskytuje, je také to, že v latině se s genitivem nepojí žádná předložka. Pouze grātiā a causā (to však nejsou skutečné předložky), což ale neplatí u osobních zájmen, jelikož místo nich se v takovém případě použije ablativ přivlastňovacího zájména – takže se například řekne tuā causā nebo nostrā grātiā apod. Z pohledu češtiny to není nelogické, neboť i česky lze říct „tvojí vinou“ (= kvůli tobě) nebo „naší zásluhou“ (= díky nám).

Rozšířené tvary osobních zájmen

Osobní zájmena, i osobní zájmeno zvratné se slučují s předložkou cum (samozřejmě jen pokud je přítomna) ve tvary mēcum, tēcum, nōbīscum, vōbīscum, sēcum.

Příklad: Erimus tēcum. (Budeme s tebou.)

Osobní zájmeno může být zdůrazněno částicí -met (např. egomet – právě já, tibimet – právě tobě apod.) Tato částice se však neužívá při genitivu.

Přivlastňovací zájmena

Přivlastňovací zájmena meus, a, um; tuus, a, um; noster, tra, trum; vester, tra, trum; suus, a, um se skloňují přesně tak, jako adjektiva 1. a 2. deklinace, s výjimkou vokativu zájmena meus – tam se používá tvar .

Pro 3. osobu se v latině přivlastňovacích zájmen neužívá. Zvratné přivlastňovací zájmeno se uplatňuje pouze ve vztahu k podmětu ve 3. osobě – viz srovnání:

Habet equō suō. – Má svého koně. × Habeō equō meō. – Mám svého koně.

Ukazovací zájmena

V genitivu singuláru končí vždy na -ius (-īus), v dativu singuláru na -i (ī). V plurálu se ukazovací zájména skloňují až na malé výjimky stejně jako substantiva I. a II. deklinace. Vokativ se nepoužívá. Nominativ a akuzativ neuter jsou shodné. V některých pádech nejsou tvary ukazovacích zájmen ujednocené, existují tedy alternativy, které se zde uvádí v kulatých závorkách.

ea, is, id
Pády ta ten to
Singulár
nominativeaisid
genitiveiuseiuseius
dativeī (ei)eī (ei)eī (ei)
akuzativeameumid
ablativ
Plurál
nominativeaeeī (iī, ī)ea
genitiveārumeōrumeōrum
dativeīs (iīs, īs)eīs (iīs, īs)eīs (iīs, īs)
akuzativeāseōsea
ablativeīs (iīs, īs)eīs (iīs, īs)eīs (iīs, īs)
haec, hic, hoc
Pády tato tento toto
Singulár
nominativhaechichoc
genitivhuiushuiushuius
dativhuichuichuic
akuzativhanchunchoc
ablativhāchōchōc
Plurál
nominativhaehaec
genitivhārumhōrumhōrum
dativhīshīshīs
akuzativhāshōshaec
ablativhīshīshīs
illa, ille, illud
Pády ona onen ono
Singulár
nominativillailleillud
genitivillīusillīusillīus
dativillīillīillī
akuzativillamillumillud
ablativillāillōillō
Plurál
nominativillaeillīilla
genitivillārumillōrumillōrum
dativillīsillīsillīs
akuzativillāsillōsilla
ablativillīsillīsillīs
ista, iste, istud
Pády tahle tenhle tohle
Singulár
nominativistaisteistud
genitivistīusistīusistīus
dativistīistīistī
akuzativistamistumistud
ablativistāistōistō
Plurál
nominativistaeistīista
genitivistārumistōrumistōrum
dativistīsistīsistīs
akuzativistāsistōsista
ablativistīsistīsistīs
ipsa, ipse, ipsum
Pády sama sám samo
Singulár
nominativipsaipseipsum
genitivipsīusipsīusipsīus
dativipsīipsīipsī
akuzativipsamipsumipsum
ablativipsāipsōipsō
Plurál
nominativipsaeipsīipsa
genitivipsārumipsōrumipsōrum
dativipsīsipsīsipsīs
akuzativipsāsipsōsipsa
ablativipsīsipsīsipsīs
eadem, īdem, idem
Pády tatáž tentýž totéž
Singulár
nominativeademīdemidem
genitiveiusdemeiusdemeiusdem
dativeīdemeīdemeīdem
akuzativeandemeundemidem
ablativeādemeōdemeōdem
Plurál
nominativeaedemiīdem (eī-, ī-)eadem
genitiveārundemeōrundemeōrundem
dativeīsdem (iī-, ī-)eīsdem (iī-, ī-)eīsdem (iī-, ī-)
akuzativeāsdemeōsdemeadem
ablativeīsdem (iī-)eīsdem (iī-)eīsdem (iī-)

Is, ea, id slouží i jako osobní zájmena (on, ona, ono). Jejich genitivy lze také použít jako přivlastňovacích zájmen. Příklad:

Videō parentēs in viā, fīliās eōrum in agrō. (Vidím rodiče na cestě, jejich dcery na poli.)

Hic, haec, hoc označuje osobu či věc blízkou mluvčímu, iste, ista, istud označuje osobu či věc blízkou posluchači, ille, illa, illud označuje osobu či věc vzdálenou.

Vztažná a tázací zájmena

quī, quae, quod
Pády která/jaká který/jaký které/jaké
Singulár
nominativquaequīquod
genitivcuiuscuiuscuius
dativcuicuicui
akuzativquamquemquod
ablativquāquōquō
Plurál
nominativquaequīquae
genitivquārumquōrumquōrum
dativquibusquibusquibus
akuzativquāsquōsquae
ablativquibusquibusquibus

Vztažná zájmena se vyskytují na začátku vedlejších vztažných vět (Est mihi fīlia, quam amō.). Je-li vztažné zájmeno v úvodu nové věty (po tečce), naznačuje užší vztah k větě předchozí. Quī, quae, quod se potom překládají výrazy a ten, a ta, a to, jako v tomto příkladě:

Dux castra Gāiō committit. Quī ea custōdiet. (Vůdce svěřuje tábor Gaiovi. A ten jej bude střežit.)

quis, quid
Pády kdo? co?
nominativquisquid
genitivcuiuscuius reī
dativcuicui reī
akuzativquemquid
ablativquōquā rē

Zájmena quis, quid jsou substantivní povahy. V některých pádech se k zájmenu quid ještě připojují tvary feminina rēs.

Když jsou tázací a vztažná zájmena použita spolu s předložkou cum, stojí předložka většinou až za zájmenem: quōcum? quibuscum.

Lze se občas setkat i se slůvky quisnam, quidnam. U nich se skloňuje jen první slabika, formant -nam je nesklonný.

Neurčitá zájmena

Uvedená zájmena se skloňují stejně jako tázací zájmena quis?, quid? a vztažné i tázací zájmeno quae, quī, quod. Další neurčitá zájmena vzniknou spojením výše zmíněných zájmen s formanty ali-, -dam, -que, -quam, -vīs, -libet. (Některá neurčitá zájmena mají dva tvary, alternativní tvar je uveden v závorkách.)

  1. aliquis, aliquid – někdo, něco
  2. aliquī (aliquis), aliqua, aliquod – některý, nějaký
    ad 1., 2.: V nominativu singuláru feminina a v nominativu plurálu neutra je tvar aliqua. Tato nejčastěji se vyskytující zájmena se užívají ve větách kladných. Skloňuje se jen druhá část zájmena.
  3. quīdam, quiddam – kdosi, cosi
  4. quīdam, quaedam, quoddam – kterýsi, jakýsi
    ad 3., 4.: Mají v akuzativu singuláru maskulina a feminina podoby quendam, quandam, v genitivu plurálu quōrundam, quaerundam (působení spodoby znělosti). Skloňuje se pouze první část zájmena.
  5. quisque, quidque – každý (člověk), každá (věc)
  6. quisque, quaeque, quodque – každý (používá se jen ve spojení se substantivem)
    ad 5., 6.: Vyskytují se zvláště po řadových číslovkách, superlativu, po zájmenech vztažných nebo neurčitých. Skloňuje se pouze první část zájmena.
  7. quisquam, quidquam (quicquam) – někdo, něco
    Toto zájmeno se vyskytuje po záporu, není-li ovšem zápor dán spojkou . Adjektivní ekvivalent zájmeno nemá, namísto něj se užívá zájmenného adjektiva ūllus, a, um. Skloňuje se jenom první část zájmena.
  8. quīvīs, quidvīs – kdokoli, cokoli
  9. quīvīs, quaevīs, quodvīs – kterýkoli, jakýkoli
  10. quīlibet, quidlibet – leckdo, leccos
  11. quīlibet, quaelibet, quodlibet – leckterý, lecjaký
    Poslední čtyři neurčitá zájmena se nevyskytuje často. Skloňuje se jen první část zájmena.

Neurčitě vztažná zájmena

Neurčitě vztažná zájmena se objevují v úvodu vedlejších vztažných vět.

Záporná zájmena

Pádynikdonic
nominativnēmōnihil (nīl)
genitivnūllīusnūllīus reī
dativnūllīnūllī reī
akuzativnēminemnihil
ablativnūllōnūllā rē

Někdy se u záporných zájmen objevují stopy původního skloňování, např. nihilī faciō, ex nihilō, nēminis, nēminī, aj.